Poslední dobou, zhruba od 10. června jsem odpočítávala dny. Den, dva, tři… Ano, ještě žijí. Ale už tuto neděli, 18. června, jsem si před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Praze řekla sama pro sebe: Už ne. A zase se mi chtělo tak brečet jako vždy, když jen zahlédnu kousek z filmu Lidice nebo Atentátu… Častokrát…
Stala jsem se součástí příběhu, kterému jsem mohla jen přihlížet. V tom snu na zemi ležela žena. Nemohla se hnout. Neudělala krok, neotočila se, nemohla na sebe jakkoliv upozornit. Strnule ležela jako ochrnutá. Při bližším pohledu šlo vidět, že pláče. Jedna slza stačila zaschnout a už se hned objevila jiná. Neurčitá postava došla k ní. Chtěla ji…
Jsou dny, kdy by se člověk nejraději někam zavřel a nevylízal. Co je nejlepším lékem v době, kdy se necítíte úplně nejlépe? Samozřejmě existuje spousta variant a každý má tu svoji. Někdo si zaleze do postele, udělá si něco dobrého, podívá se na film, nebo naopak vyrazí do společnosti. Já bych šla domů a na…