Chodím pořád dokola, těsním se mezi pár metry čtverečními. Chci se rozlétnout, ale úzký prostor mě uvnitř svírá. Nadávám, že je všechno špatně. Zase. Všechno že mě stojí moc úsilí, že nevím, jestli jsem šťastná, že mi chybí zázemí, že jsem nemocná, že nikam nemůžu, že si všechno komplikuju… Prostě všechno naprd! Internet mě nebaví,…
Bože, jak mě to baví! Říkám každýmu skoro na potkání. Jediný tanec, který jsem schopná dělat, aniž bych se do toho nějak nutila, nebo bych se u toho cítila hloupě, že mi to vůbec nejde. Jediný tanec, u kterého si nepřijdu jak úplný poleno. SWING. Sice se každej novej grif učím plná strachu, jestli ho nějak…
Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte! A čas běží… Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!…