Minulou sobotu proběhlo slavnostní předání české filmové ceny Český lev. Jako každý rok, nenechala jsem si to ujít. U televize s brambůrkama… A opět jsem si představovala, jak tam jednou budu stát já. Nebo alespoň sedět v hledišti. Nebo raději ne? Ou…oukej. Stále se to ve mně bije… Jdeme dál! Potom jsem viděla film…
A nevylezu! A ne a ne a ne! Přemýšlím, o čem psát. Nic mě nenapadá. Prázdno, kam se podívám. Je neděle, za dvě hodiny mi má vyjít článek a já pořád nevím. S hltem odpolední kávy přemýšlím, co se událo minulý týden. Hm, dobře, tak začněme. Vyšla mi další nabídka práce. Už třetí. Ale i…
Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit. Světlo naděje. Ach. Jen si to představte: Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi….