„Mám tě spojenou s puntíkama.“ „Jako maková panenka.“ Mám štěstí na lidi. Jak jinak to říct. Jak jinak pojmenovat všechno to, co se kolem mě děje? Jeden výlet s maminkou, která přijela po velmi dlouhé době, a taková spousta milých lidí, až mě to skoro dojalo. Začalo to paní v Praze, která do mě málem vrazila, ale otočila…
Co bolí tebe, mě bolet nemusí. Za poslední měsíc jsem nejmíň tisíckrát chtěla vykřičet všechno to, co mě trápilo. Co se ve mně odehrávalo. Jaké protichůdné emoce… Nakonec, jako vždy se ukázalo, že čas je největší lék. Někdy bych ho chtěla přeskočit, jindy bych ho chtěla zastavit. Ale on si nevybírá. On jen je. Řekla…
Jednou…jen jednou zažít ten pocit… Bojím se, že jsem přišel Pozdě O to, co už nenahradím Že k stáří poznám, jak to bolí Být sám Bez tebe Bez tvých darů Dal bych cokoliv Abych je mohl číst Neber mi sebe Vždyť jsem jako ty Ponořen do nebe Jen dýchat tvoje rty Závislý na smutku…