„Mám tě spojenou s puntíkama.“

„Jako maková panenka.“

Mám štěstí na lidi. Jak jinak to říct. Jak jinak pojmenovat všechno to, co se kolem mě děje?

Jeden výlet s maminkou, která přijela po velmi dlouhé době, a taková spousta milých lidí, až mě to skoro dojalo.

Začalo to paní v Praze, která do mě málem vrazila, ale otočila se a omluvila se! Wau! Praho, Ty jedeš!

První cesta autobusem z Prahy do Mělníku nic moc kvůli řidiči, kterému jsem nerozuměla ani slovo, ale ten druhý pan řidič v autobuse směrem na Kokořín nám to vynahradil! Jeho oslovením „dámy“ jsem si pomyslela: hmm, tak to vypadá slibně. Pomohl nám, poradil, byl velmi milý, vstřícný a ochotný vůči ztraceným neznalým pasažérkám cestující mimo město.

Následnou prohlídku hradu končíme výborným obědem s více než příjemnou obsluhou. „Takové je třeba si hýčkat!“ pronesla jsem chvíli předtím, než jsem paní servírce vrazila po vesnicku dýško do ruky se slovy „To je…pro vás…dýško.“ Paní se s potutelným úsměvem odebrala zpět ze zahrádky do restaurace a já se styděla ještě asi dalších pět minut poté.

Na zahrádce seděl také mužský a hlavně hlučný hlouček hostů, které jsme úspěšně s úsměvem na tváři přehlížely.

Když už měl co nevidět jet autobus zpět do Mělníka, potažmo do Prahy, pomalu jsme se chystaly zvednout se od stolu. Když v tom nás otázkou zastavil jeden příchozí kolista, zdali máme u nás u stolu volno.

„Ano, určitě, my už jsme stejně na odchodu,“ pronesla rozhodně maminka.

„Tak to je skvělý,“ odpověděl pan kolista. Zasmály jsme se. „Teda ne že odcházíte…“

Se smíchem jsme se nakonec všichni pochopili, popřáli si krásný den a bylo nám hezky.

Čekající na zastávce se jeden z mužského, hlučného hloučku ze zahrádky restaurace přesunul k nám na zastávku a tam si v klidu lehl do trávy. Vypadalo to, že usnul. Pak ho přišel zbytek pánů vyzvednout se známým slovním spojením „na hrad!“, zvedli ho ze země, a když procházeli kolem nás, jeden z nich se na nás obrátil:

„Omlouváme se za něj. Nezlobte se.“

Na to se však onen druhý ohradil: „Já jsem neřekl ani slovo!“ A musely jsme uznat, že měl pravdu.

Celý den měl nejlepší zakončení nejen v tom, že jsme na rozdíl od minulého výletu dojely načas a v rozumnou dobu dle plánu, ale v tom, že když se otevřely dveře autobusu, uviděly jsme opět našeho příjemného pana řidiče, který si nás pamatoval z první jízdy. My to věděly! Jsme nezapomenutelné. Pár vět mimo koupi jízdenek, laskavost a čistá radost z bytí.

Děkuji, světe.