Je suis old, vole. No jo. Asi jsem stará. Nejenom tím, že píšu francouzsko-anglicky, ale hlavně tím, že mi to nedává smysl. Dneska se používají zkratky, díváme se pořád na nějaká (klidně i na nicneříkající) videa, jedeme s trendy, používáme všechny možné výrazy než české, je moderní neodpovědět na zprávu, ignorovat, ghostovat, mít víc vztahů…
Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…
Snivá, snivá, až příliš zasněná v tom, co vidíš na dně své duše. Prožíváš, ale až příliš. Jsi panenkou, co se měla narodit, ale neměla cítit. Panenky necítí… Pojedu sama! Svítilo na mě slunce, když mě zasáhl ten oslnivý záblesk ze tmy. Jeď! K moři! Ano, budeš tam „sama“. Bude ti smutno. Ale budeš sama se…