Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy. Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad. Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom…
Tak a dost. Žádnej smutek! Dost už! Propady jsou propady…někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám. Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý. Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu…
Kus mě zemřel. Kus mého já. Kus mého dítěte. Kus vzpomínek, střípků snů, bolestí i radostí. Kus mé touhy po lásce na celý život. …zatímco tys zůstal celý… Hlasy, hlasy, spousta hlasů v hlavě… „Už tě nemiluju.“ Nebyla jsem sama a milovala jsem. Chtěla jsem uvěřit, že když oba chtějí, pak spolu můžou zůstat na pořád. Ale je to práce. Kompromisy. Láska. Trpělivost. …zatímco tys zůstal celý… Jenže láska se neptá, co…