Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit. Světlo naděje. Ach. Jen si to představte: Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi….
Sedím ve vlaku. Dívám se z okna. Všude kolem bílo. Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám… Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté… Na mysl mi přijde…
Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…