Jednou…jen jednou zažít ten pocit… Bojím se, že jsem přišel Pozdě O to, co už nenahradím Že k stáří poznám, jak to bolí Být sám Bez tebe Bez tvých darů Dal bych cokoliv Abych je mohl číst Neber mi sebe Vždyť jsem jako ty Ponořen do nebe Jen dýchat tvoje rty Závislý na smutku…
Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte! A čas běží… Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!…
Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy. Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad. Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom…