Pochyby. Stíny. Hlasy v hlavě. Neustálý tlak myšlenek, které se snažíte třídit, tiše pozorovat, ale nesoudit. Znáte to? Když se snažíte být na lidi milí… Hodní. Ne přehnaně. Víte, že lidé umí být zlí. V první řadě na ně však jdete vždycky po dobrém. A oni vám pak řeknou: „Dej si pozor, ty seš taková hloupoučká.“ Pere…
Sedím na nábřeží, oslňují mě sluneční paprsky a volám po inspiraci. Volám po lepším já. Protože vím a plně si uvědomuju, že nejsem dokonalá. Pořád se učím nebrat si věci osobně a upozadňovat svoje ego. Každá taková věc, každé takové setkání je pro mě zkouška toho, co jsem se naučila. Jakoby se mi různé situace opakovaly…
Když jsem nedávno odcházela z toho místa, měla jsem pocit, že se moje srdce nadobro uzavírá, že je obklopeno ze všech stran mřížemi, přes které se už nikdo nikdy nedostane. Že si před sebe postavím zeď a budu do ní klidně každý den bušit, ale ona nepovolí, a nikomu už nedovolí, aby se ke mně přiblížil….