Odteď o jeden další volný večer v týdnu míň. Středeční večery budou opět po dvou měsících patřit pravidelně mé milované francouzštině, kterou se učím pořád znovu a znovu od začátku. Ale myslím, že tady by se mi mohlo rekordně podařit jít i o něco dál! Těším se a mám zase chuť do učení. Třeba se jednou…
Skoro polovina března! Lidi zlatí! Kdo to kdy viděl!? Taky to tak máte, že kolikrát ani nevíte, co jste dělali, že to tak uteklo? A pak když si dáme jeden den sami pro sebe, tak div nemáme výčitky promarněnýho času. No není to šílený? Ale řekněme si upřímně – jak jsme rádi, že nic nemusíme?…
Člověk musí snít víc než na co má. Zrovna jsem dodívala dokument o Miloši Formanovi. Neskutečně toho člověka obdivuji. Další týden za námi… Budu se opakovat, ale mám fakt pocit, že to letí… Ale! Děje se. Jediná slova. Děje se. Nic víc. Mám víc, než jsem čekala. Ale snad tolik, kolik si zasloužím…