Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit. Světlo naděje. Ach. Jen si to představte: Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi….
Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas… Tak brzy…tak brzy po sobě… Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu? Ale pokaždé je to s obrovskou silou… Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít…
Nikdy bych nečekala, že hraní pro děti bude opravdu tak těžký. A víte co? Je. A fakt že moc. Brzké ranní vstávání doprovází rýmička, bolení v krku, potom přijde chvilkové nadšení a nabuzení se, protože nikdo přece nesmí nic poznat!, pak spaní v autě vedoucí skoro až rovnou do postele. A tak každý den. Pořád…