Skoro polovina března! Lidi zlatí! Kdo to kdy viděl!? Taky to tak máte, že kolikrát ani nevíte, co jste dělali, že to tak uteklo? A pak když si dáme jeden den sami pro sebe, tak div nemáme výčitky promarněnýho času. No není to šílený? Ale řekněme si upřímně – jak jsme rádi, že nic nemusíme?…
Aaaaaaaa…takhle jsem se dlooooooooouho…nevyspalaaaaa… Co?! Kde to jsem?! Co to je? Tady to neznám! To mi šumí v hlavě nebo se mi to jen zdá, že někdo volá?! Vrať se, vrať se! Ale nikde nikdo… Snad je to jen v mý hlavě… Chci jít. Chci se zvednout a jít, ale nemůžu. Nejde to. Leží na mně…
Člověk musí snít víc než na co má. Zrovna jsem dodívala dokument o Miloši Formanovi. Neskutečně toho člověka obdivuji. Další týden za námi… Budu se opakovat, ale mám fakt pocit, že to letí… Ale! Děje se. Jediná slova. Děje se. Nic víc. Mám víc, než jsem čekala. Ale snad tolik, kolik si zasloužím…