Perseidy.

Hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy. Padání těchto hvězd se každoročně nejvíc kupí v noci z 12. na 13. srpna, z čehož 13. slavím narozeniny. Proto jsem kolikrát, ovšem pouze v dobrém rozmaru!, říkala, že jsem se narodila pod šťastnými hvězdami. Někdy tomu tvrzení věřím víc, někdy míň…

Letos jsem si sedla na zahradu, hlavu dostatečně zakloněnou, abych viděla co nejvíc…

Pár jsem jich viděla, takový malinký, ale byla jsem ráda i za to. Ale co se po chvíli nestalo! Dovyslovila jsem přání a zrovna padala… Ta jedna! Největší! Ooooobrovskááá! Byla tak blízko zemi, tak velká a výrazná. Nikdy jsem tak velkou neviděla!

Ale co jsem si přála, to přece nemůžu říct, to by se pak nevyplnilo, že jo…

Ale stejně jupí a dík!

Častěji mě však přepadají nehezké myšlenky. Že je všechno zbytečný…že mě spousta lidí nemá rádo nebo si mě zafixovali slovy neprofesionál, snílek, nedostatečná… A když pak chci někam napsat nebo něco zkusit, řeším, koho tam v tom úzkém rybníčku znám a jakýma očima mě vidí, protože to dělá hodně. Samozřejmě…

,,Jo, tu znám, to je ta jak…“ A už se to se mnou vleče… Přitom jsem to kolikrát možná chtěla jinak. Možná jsem jen chtěla být šťastná a podle toho jsem jednala. Jako každý…jenže…

• Ne jako každý si umím dělat kontakty.
• Ne jako každý se umím kamarádit.
• Ne jako každý umím žít.
• Ne jako každý se umím prosadit.
• Ne jako každý si za sebou umím stát.

Pak si zase řeknu, že i když by se mi vyplnilo, co si tak přeju, že bych od někoho dostala šanci, řekněme od nějakého zavedeného režiséra do jakékoliv inscenace, stejně nevím, jestli bych tu šanci dokázala využít. Jestli by ten můj stud a obavy nebyly tak velký, že bych se stáhla a celé zkoušení rozebírala svoji nedostatečnost a pořád se vnitřně trápila tím, že určitě lituje, že si mě tam obsadil.

Je to H(V)ROZ(E)NÝ!

Ty děsy v hlavě, kterých se pořád nemůžu zbavit. Ať dělám, co dělám…

Kolikrát se tak zlobím sama na sebe… Přemýšlím nad tím, kolik lidí by se na mým místě chovalo jinak… nikdo by s nimi nemanipuloval ani se necítil špatně, protože vyzařují něco, co ostatním neumožní se k nim TAK chovat. Ale to je zbytečný a nekonečný příběh. Ten můj asi u mnohých vzbuzuje úsměv na tváři. Je pravda, že jsem dlouho byla nespokojená a pro změnu jsem nic neudělala. Protože jsem nechtěla být za špatnou (ačkoliv jí stejně trochu asi jsem).

Ano, jsou lidi, kteří se snadno rozhodují a jdou do všeho po hlavě, ale to já nejsem a evidentně asi nebudu. Nebo co já vím, třeba se k tomu jednou dopracuju…

Ale asi jsem si tím teď musela přesně takhle projít.

Neklesat na mysli, tohle všechno je prověrka mého SEBE-VĚDOMÍ!

Přála bych si být lepší než jsem.

A mít na všechno, na co chci mít.

Ale člověk opravdu musí snít výš než na co má a pak všechno jde… Jen to slovo věřit…

Děkuju všem, co věří…