Už několikátý příspěvek píšu o tom, co mě baví a co bych si jednou přála dělat. Co jsem si vysnila… Čemu věřím… Za čím jdu… Respektive se snažím…

Ale co to vlastně je? Psala jsem o domku na pláži, o psaní, o práci, která mě baví, o štěstí. A o mé jedné z největších lásek jsem napsala tak málo…

Divadlo.

Kdo mě už máte (doslova) přečtenou, možná se nad tím zarážíte. Jak by mohl člověk, který se tak všeho obává, bojí se, že není dost dobrý, někdy vstoupit na jeviště?

Nejste daleko od pravdy. Jsem pochybovačný člověk. Neustále. O všem. Ve světě, v důvěře lidem, v mém partnerském vztahu (přitom důvěra je základ!!!), o mně samotné a mém postavení zde. Jak já, co si o takové každý člověk v hlavě tiše pro sebe pošeptá „tichá myška“, co se bojí stát si za svou pravdou, křičet, řvát, být naštvaná, jak by taková slečna s takovým dětským hláskem mohla proboha hrát divadlo?

Ano, je to tak. I šedá myška může hrát divadlo. A může ji to bavit. A víte proč? Protože ať už má život jakýkoliv, tak na divadle je jiný. A není její. Ona žije jiné.

Pokusím se vysvětlit, proč právě divadlo…

Občas se cítím pod tlakem. Pod vlivem okolí, práce, sebe samotné a mými nároky.

Velmi často se cítím být plná emocí, které si vybíjím, kde můžu, ale podle mě je to nejlepší místo, kde by vybouchnout opravdu emoce měly a mohly, je právě jeviště. Nejhorší je to vědomí, že vím, že bych dokázala prýštit emocemi, jenže to nejde, protože divadlo tvořím jen sporadicky a chybí mi. Ta energie z něj, kterou vždycky mám, i to, že právě zde si můžu bezelstně zakřičet, mě neustále utvrzuje v tom našem nebývalém spojení. Ráda jsem vždycky sledovala pohledy těch očích, které nedokázaly věřit tomu, že mě slyší křičet. A co víc, že to nezní dětsky.

K divadlu mám taky asi i proto tak zvláštní vztah. Je to kapitola, která mi začala v pozdějším věku. Zatímco jiní chodili v 15, 16 letech a dřív, já do dramaťáku vešla ve svých 21 letech. A to právě mezi tyto náctileté. Byla to obrovská zkušenost, lekce, sebeobjevování spjaté s bolestmi, ale také radostmi a velkými zkušenostmi. Cítím se být stále vděčná paní, která mě zavedla k vedoucímu dramaťáku a stejně tak se stále cítím být zavázána i jemu. Vím, že pro mě hodně udělal, a stejně tak vím, že jsem je svým odchodem zklamala a poničila mezi námi přátelské vztahy. Za tím, proč jsem odešla, bylo věcí víc. Možná jsem se začala cítit stará…řešící jiné věci…možná jsem jen chtěla utéct od něčeho, co mě pořád bolelo… Možná jsem prostě jen chtěla dělat vlastní věci. A já věřila, že je dělat budu. Jedna hra se mi zatím stále nedaří uskutečnit a já pomalu přestávám mít sílu na to vkládat do toho další energii a úsilí, které se nevrací. Jen čekáte, kdo si kdy udělá čas a nestíháte se zastavit nad tím, jak je dnes těžké dát dohromady devět lidí, kteří by byli ochotni něco vytvořit.

Není čas…taky to říkávám…ale na tebe, mé divadlo, si ho udělám!

Cítím se té „hře mezi diváky a herci“ být určitým způsobem zavázána, je to zvláštní spojení. Něco, co cítím jako poslání, jako to, pro co jsem se narodila, ale zároveň mi nebylo dáno to, abych k němu měla snadnou cestu. Cítím, ale nemůžu ho dělat?!

Občas mi dojde odvaha. Občas (co bych se styděla to říct) ztratím koule na to někam jít a kohokoliv oslovovat. Mám dost pletichaření, známostí a mé povahy, která si o to zkrátka nedokáže říct. Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem v těchto záležitost spíš introvert, jenže zároveň vím, že to není vhodná povaha na takovou práci. Pak se mám někoho ptát, proč mi nevyšly přijímačky na umělecké školy. „Nemáte na to! Neumíte se prodat!“

Neumím. Ale víte co? Nezáleží na tom. Pořád věřím, že je to můj úkol. Že je to něco v tomto směru, co mám vytvářet.  Jedna moudrá žena, které si velmi vážím, mi jednou na mou otázku, co když divadlo není to, čemu se mám věnovat, odpověděla:

„Když kreativní člověk nedělá kreativní práci, cítí se frustrovaný. Cítí přetlak přetvořený v emoce, které se nemají kde ventilovat. Kdybys nebyla kreativní bytost, neměla bys takový přetlak. Ale ty vnitřně víš, že tvořit máš…“

Cože to znamená pro mě? No, nechme se překvapit… Vždycky nás to táhne přece tam, kam má…

…nebo snad ne?