Pro dívku nevinnou

první máj

Ověnči květinou

kde je háj

Jen pro tu jedinou

přijde ráj

Lesem se line krásná píseň. Líbezný hlas ji zpívá. Sladký a mámivý. Nádherná máje uprostřed lesa vypíná se do výšky. „Je ze všech nejkrásnější“, pomyslí si mládenec, co se jen tak lesem potuluje. Až magicky ho k sobě máje poutá. Přivoní k ní, když v tom uslyší hlas. Je omámen a ztracen zároveň. Utone v jejím hlase, který tak líbezně mu zpívá. Ulehne k ní a vrací se zpět do vesnice jen proto, aby druhý den přišel znovu. A stejně tak třetí, čtvrtý, pátý…

Kde se vzal? Kdo je ten hlas? Čí je?

Je to máje, která zpívat smí, však mluvit neumí.

Tak ráda by mu řekla, jak ho vítá každý den. Jak obejmout by ho chtěla, ale nemá čím. Jak prozradit by chtěla, co říct neumí. A tak jen písní vyjadřuje to, co vyslovit nikdy nesmí. Ach, tolik si přeje být tou jedinou… Tolik si přeje, aby si ji vybral a odvezl s sebou tam, kde s ním bude moci promluvit.

Po několika zasněných a přesto bezesných dnech přijíždí k máji několik mladíků. Mají vybrat máju, která bude stát na náměstí a přinese radost a štěstí do vesnice. Máje si přeje, aby si vybrali ji. O co víc se k němu může přiblížit, o to víc je tu pro ni naděje, že možná poté kouzlo pomine. Možná před ním bude moct stát jako žena, která svoje city dokáže mu správně vylíčit. Tolik se na tu myšlenku upíná a tolik jí věří, že ji skutečně mládenci vybírají jako ze všech tu nejhezčí a od kmene ji odřezají. Když se to její milý dozvěděl, mladíky málem zapověděl, neb jen pro sebe ji mít chtěl.

Máje stojí na náměstí. Lidé, místní i přespolní ji obdivují a tleskají její kráse. Přichází i mladík, který netouží po ničem víc než slyšet její hlas. Když v tom se něco skutečně ozývá. Mladík se podívá za sebe a vidí tvář, kterou nikdy předtím neviděl, ale přesto se mu zdála být tolik povědomá. Měl pocit, že ji věky věků zná.

Dívka stojící za ním nemluví. Ale zpívá. Obchází ho kolem dokola a její milý ji už už poznává. Je jí dočista okouzlen. Políbí jí ruku a konečně může začít ta pravá veselice.

Uplyne několik dní, ale dívka stále nemluví. Ovšem v noci mu slastně zpívá a srdce své mu otevírá. Víc neumí, ale věří, že mu to stačí jako důkaz její bezbřehé lásky.

Přichází dny, kdy se blíží oslavy. Oslavy, při kterých se kácí máje. Kdo ji pokácí, ten dá dívce řeči hlas. Ovšem její milý to nesmí být, sic by místo toho zemřela.

Milý, posilněn vesnickou bujarou veselicí a obklopen svými přáteli, rozhlíží se po děvčatech.

„Ej, kerá se mnú pude tancovat?“ Dívka by s ním ráda šla, ale tančit neumí. Když v tom z davu vykročí žena, spíš divá než žena, která ho uhrane. Protančí s ním několik tanců, když v tom mladík zcela zapomene na svou dívku. Ta v rohu postává a zpívá ze všech sil, ale její milý ji neslyší. V očích se mu zrcadlí jen jeho nová tanečnice.

Ta mu po chvíli přikáže:

„Kácej!“, ukazujíc směrem k máji. Pokud to neudělá, přinese do vesnice neštěstí.

„Može to udělat kdokoliv iný, proč zrovna já?“, odvětí mladík.

„Protože jsi ze všech nejstatnější!“

Žena s sebou strhne dav. Všichni křičí mladíkovo jméno. Dívka upadá v zapomnění a její hlas se stává čím dál více neslyšným.

Po prvním úderu sekery si dívka zakryje tvář a po druhé ráně jí vytrysknou slzy.

Aby se mladík sám utišil, pronáší přitom tato slova: „Je to jen strom.“

A opět udeří. Však o to silněji.

Dívka je pryč, jen mizející zpěv se line po vesnici… Něžný zpěv, který už nikdy nikdo neuslyší…

Jaký div, když místo máje na zemi zůstanou jen pentle…