Je to celý jak zahalený tmou…

V srdci vím, že to všechno bylo správně a přesně tak, jak mělo být.

V hlavě propast a zmatek. Hlava není tak důležitá…hlava jen vytváří myšlenky a domněnky, říkám si.

Jenže když náhodou omylem uvidím naše společný fotky, i srdce zapochybuje a zapláče. Jsem tam tak rozchechtaná a Ty se na mě díváš tak, že mě chceš políbit.

Momentka. Poslední. Šťastný moment. Možná poslední okamžik, kdys to asi chtěl doopravdy udělat.

Teď už líbáš někoho jiného. Teď už svými polibky dokonce dáváš lásku i vašemu společnému dítěti.

Kdybys jen věděl, jak moc jsem toužila vědět, která to dokázala. Která mi Tě odloudila… Abych věděla, komu vděčím za tolik slz a přemáhání pocitů zrady a hořkosti.

Jenže já vím, že za ně vděčím jen Tobě.

A to ačkoliv stále platí, že Ti nic nevyčítám.

Ale jak moc jsi mi ublížil, o to víc na Tebe nemůžu a ani nechci zapomenout.

Chtěla jsem Tě nějak potrestat. Jakkoliv. A tak jsem stála hrdá a udělala jsem krok, který sis nedokázal ani představit, že bych bez Tebe v ten moment udělala.

Dnes jsme každý někde úplně jinde. Jsem si téměř jistá, že si nevzpomeneš. Ani jednou. Že nemáš důvod.

Ale já jsem Ti vděčná. Jsem Ti vděčná, že to za mě byla láska. Za poznání toho, že to umím…

Snad i za připomenutí toho, že umím zářit jako hvězda na nebi.

Kdybys tak věděl… Kdybys tak…

Ale Ty si to nikdy nepřečteš…

Teď se cítím slabá. Ale já vím, že to tak má být. Že nelituju, a že děkuju.

PS: Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiným… Chtěla jsem maličko popsat zážitky z mýho prvního (a dost možná posledního) poznávacího zájezdu. Ale zjistila jsem, že by to vesměs nebylo nic moc zajímavýho, tak se s vámi podělím alespoň o pár fotek. Brzo na fotoblogu a jedna hned tady.

PPS: Nebojte se. Však já zase jednou budu psát optimističtěji…