Sedím a mlčky pozoruji. Zatím nic. Moje napětí vzrůstá a mé tělo se začíná svíjet v těžko viditelných křečích.

Za chviličku uslyším první zvuk…další…další…a další…

Funguje?! Funguje!

Radostí téměř zapěji a jsem štěstím bez sebe.

Zvuk pračky se v ustálených intervalech opakuje a to mě zahlcuje nevýslovnou radostí.

Je tak úžasná! Je krásná, čistá, zachovalá, staršího data – moje!

Plnohodnotné bydlení v plnohodnotném bytě. V mém novém domově. S pár věcmi, na kterých mi doopravdy záleží. S mým rozvojem. S mým světem. S mými zkušenostmi.

Dřív jsem si myslela, že domov dělají věci.

Jenže domov mám od jisté doby tam, kde si ho udělám.

Navždy ho budu mít doma u maminky, v tom domě, kde jsem vyrůstala. V tom domě, na který mám i nemám hezké vzpomínky.

Myslela jsem si, že si nikde jinde nezvyknu. Při prvním stěhování jsem obrečela spoustu věcí, které jsem musela oželet.

Dnes mám jen čtvrtinu z nich a ani jedna z nich mi nechybí.

Protože já se cítím konečně celá.

Nepotřebuji nic, na čem jsem dřív lpěla.

Potřebuji jen sebe, svou hlavu, své srdce a pár slov k „modlitbě“ před spaním.

Sotva jsem dosnila svůj sen jednoho zasněženého zimního rána, uvědomila jsem si, jak moc jsem ve svém novém světě šťastná…