Bylo to nedávno. Byla jsem na cestě do divadla, když mi zazněla sms s textem: „Budu až po 45„. Což pro mě znamenalo dvacet minut času navíc. Zlobila jsem se? Ne. Je moje věc, že nemám data a nejsem tak neustále na příjmu, kam mi to prvně přišlo. V první chvíli jsem přemýšlela, čím čas vyplním, než mi došlo, že jsem už dlouho nebyla tam.
Vyšla jsem nejmenší možný kopeček a stála tam. Ve tmě doplněnou o pár pouličních lamp. Srdce se mi z té krásy náhle sevřelo. Nevěděla jsem, co by mi mohlo pomoct. Šla jsem na místo, kam chodí zamilovaní na procházky. Dívají se na osvětlené město a hrad. A mně hlavou letěly vzpomínky, jak jsem tohle taky vždycky chtěla, a jak bych tak chodila nejraději každý den. Mít s kým…
Otočila jsem hlavu a za mnou stála katedrála. Ta katedrála, kde jsem chtěla mít svatbu. Kde jsem chtěla říct své „ano„. A chtěla jsem ho říct jemu. Byla jsem si jistá, že by mi neublížil. Neublížil tak, abych mu mohla přestat zcela věřit. V tu chvíli jsem však měla silný pocit, že to udělal, a moje láska se rozpadla na milión kousíčků, které jsem se snažila sesbírávat dohromady. Ale vracení jich zpátky bolelo. A věděla jsem, že ono „ano“ neřeknu, a že je to zcela jistě moje chyba.
A tak – to je za to. Rána z jedné strany, rána z druhé strany…
A pořád se snažím přesvědčit samu sebe, že to, co okolo mě tak často slýchám o mladých prvorepublikových herečkách, které si sáhly na život, (co se vždy úplnou náhodou dozvím) je jen náhoda.
Že je náhoda, že jsem psala pěknou gratulační sms člověku, se kterým jsem se již dlouho neviděla, a kterou jsem mu chtěla říct, že se nic neděje, že mi ani neodepsal.
Ne! Nechci nadávat. Chci sama říct, že mám chyby, kterými se štvu. Nadávám kolem sebe, ale dívám se vůbec do sebe? Dívám se vůbec na to, jaké je to být v mé společnosti?
- Od pohledu jsou mi nepříjemní lidé, co nosí bundu v barvě vojenské zelené.
- Mnohdy řeším prkotiny.
- Vyznávám „nevyčítání“, ale pod vlivem velkého tlaku vyčítám.
- Nemám ráda ženské kolektivy a nerada jsem ve společnosti spousty jiných žen.
- Nemám ráda sexuální narážky.
Jsem užárlená… Chovám se neadekvátně… Hledám se… Učím se… Měním svůj život… Často rezignuju… Nezvladatelná… Ostudná… Opouštím…
PS: Přitom bych si tak přála… Ach bože, jak já bych si přála… Umět zpívat, hrát, tančit, psát, tvořit… Být ženou…
Taky řeším občas prkotiny a taky vyčítám….Vtom jsme asi stejný.Tak psát umíš na jedničku s hvězdičkou a co se týče toho ostatního tak to zajisté taky zvládneš.
Skvělý článek,jen tak dál. Ahoj N.