Moji milí,

jak jste si užili Vánoce? Přála jsem vám všem krásné svátky, i přestože jsem to sem nestihla napsat, věřte mi! Skončili jsme jezdit s divadlem těsně před Vánoci a než jsem se dala (především po zdravotní stránce) zase do kupy, chvilku to trvalo.

Zjistila jsem, že je mi smutno, že to skončilo. Ani jsem nečekala, že to tak bude…ale je. Když člověk ví, že našel to, co chce dělat, že je mu v tom dobře, že se cítí naplněný, nechce se mu to znovu pro jisté opouštět. Je to jako když ochutnáte něco hrozně dobrýho, ale vy víte, že máte jen na ten jeden kousek, že další kousek už mít nemůžete… A tak se smíříte s tím, co máte.

Jenže mně cosi v duši…pořád tak nějak říká, že to není konec. Hudba se rozeznívá a já vím, že tohle byla zkouška, ukázání cesty, obrovská zkušenost a radost. A ta hudba volá: Už nikdy nechci jen chutnat. Chci si ten kus vzít celý a brát, co můžu.

Ještě v říjnu jsem vůbec netušila, co budu dělat. Nechala jsem věci plynout. A najednou jsem od konce listopadu až do Vánoc hrála představení pro děti. Přála jsem si to a „to něco“ mě vyslyšelo. Nespecifikovala jsem to přesně, ale důležité je, že se TO stalo. A že se pořád děje. A dít bude.

Proto jsem se rozhodla, že ať se děje co se děje, do kanceláře se už nevrátím. Nechci. I kdyby to znamenalo založit si živnost a zažít chvíli nejistotu, strádání, absolvuju to a budu se živit, čím se dá.

Mám sen a nevzdám se ho.

Žít. Ať jsem sebevíc hloupá a naivní…

Do nového roku vám přeji, abyste našli lásku. Nejen k člověku, ale především sami k sobě a k tomu, co děláte nebo chcete dělat. Aby ta láska zapálila váš vnitřní oheň.

Věřte! Zázraky se dějí!