Konečně už znám význam slova celodenní výlet.

Maminka přijela na víkend. Protože jsem ji v sobotu vzala do divadla, rozhodly jsme se mít sobotu klidnější a v neděli si udělat celodenní výlet.

Víte, jak jsem tu minule psala článek, kde jsem psala i o filmu Babička? Protože má maminka stejnou úchylku, rozhodly jsme se jet do Babiččina údolí.

Úkol zněl jasně: vyjedeme v 10.08 a vrátíme se cca po 19 hodině.  Mezitím si to tam v klidu projdeme, zajdeme si na jídlo a pak autobusem z nedaleké vesničky u Rýzmburku zpět do České Skalice a odtud už přímým spojem do Prahy.

Den začíná slibně. Krásný počasí, sluníčko svítí a natěšená nálada. Dojdeme na nádraží. Na tabuli na mě vyskočí nástupiště. Jdeme tam. Jakmile před sebou uvidím vlak, jdu se podívat, co je to zač. Máme asi posledních 5 minut do odjezdu. Hledám tabuli, kde bych mohla zjistit, přes co to jede. Bohužel nenacházím Českou Skalici. Ohlídnu se a na druhé straně peronu vidím další vlak. Pokynu mamce, utíkáme a s vyplazeným jazykem přiletíme k vlaku. Marně hledáme město Česká Skalice až se zeptáme průvodčího: ,,Ten váš má zpoždění. Můžete jet s náma do Hradce a tam přesednout nebo počkat na ten svůj přímej, ale to vám nezaručím, že nezůstane stát v Hradci a nebudete muset stejně přesedat, protože to tak dělává, že když má víc jak 20 minut zpoždění, skončí v Hradci a jede zpátky. Je to na vás.“

Sakra, co teď?!

,,Nic, tak pojď.“ Vleču mamku do vlaku, tam nám jeden pán umožní si sednout. Sedíme 5 minut, 10 minut, 15 minut až mi v aplikaci vyskočí číslo nástupiště toho našeho zpožděného vlaku.

Máme čekat tady nebo tam? Třeba je nějaká šance, že ten náš dojede opravdu až do Skalice! Jdeme!

Jako velitel vojsk s sebou strhnu další lidi, kteří jdou s námi k nástupišti číslo 3. A vlak opravdu za 5 minut přijede! Jakmile sedíme na svých místech v poloprázdném vlaku, protože i přesto místenka je místenka!, potřeseme si rukou a čekáme…5, 10 minut. Předešlý vlak mezitím odjel.

Konečně vyjedeme. Po 3 minutách stojíme před Libní. Ale my se nevzdáváme! Máme s sebou čtyři tyčinky Chocapic a cpu do sebe první z nich, první dávku cukru. Konečně opětovný rozjezd, stání a zase rozjeeeeezd! Ale tentokrát už opravdu.

Jedeme! Držte si klobouky!

Když přijdou průvodčí a kontrolují jízdenky, ulevíme si. Vzápětí se k nám obrátí druhý průvodčí a sdělí nám, že v Hradci budeme stejně muset přesedat. ,,Ale nebojte, do 10 minut tam vlak přijede, nebudete čekat dlouho.“ Dobře, tak to se asi dá zvládnout.

Dojíždíme do Hradce Králové. Z 10 minut je 30 minut, ale nic nás nezastaví a nezkazí nám naši výletní náladu. Mezitím si koupíme pití a sušenky (další cukr na cestu) a pauzu vlastně kvitujeme.

Vlak skutečně přijíždí. Po různých peripetiích zjistíme nástupiště, nastoupíme, rozjedeme se a jsme rozjásaný, že jsme to zvládly. Hola hola, Babička volá!

Po asi 20 minut zůstáváme stát na přejezdu. Jo, to se občas stává, že se stojí, za chvilku zase pojedeme. Přijde slečna průvodčí, která nám oznámí, že neví, co se stalo, ale jde to zjistit. Když se vrátí zpátky, dozvídáme se, že tam uvízla plachta od jahod, která odlétla z pole. Dobře, začínám se malinko kroutit. Čas na druhý Chocapic.

Přijedou první hasiči. Přijedou druzí hasiči. Čas na třetí Chocapic. Přijde průvodčí s legendární větou: ,,Čekáme na hasiče z Nymburka. Dispečerovi se nemůžu dovolat…“

Když vidím strojvedoucího, který jde na druhou stranu lokomotivy, napadne mě, že se asi vracíme zpět do Hradce. ,,Tak nevadí, uděláme si výlet po Hradci, ještě jsme tam nebyly, tak to bude fajn. A do Údolí pojedeme příště.“

Vlak k našemu překvapení nedojede ani do Hradce. Místo toho zůstane stát někde na půli cesty. V malé vesničce, na malinkým nádraží, kde není nic. Asi aby nás mohli pustit aspoň ven na sluníčko…

Jsem tak zoufalá, že na mobilu zkouším najít cestu pěšky do Hradce nebo do Skalice, ale oboje trvá asi hodinu, což vzhledem k maminčině invalidnímu důchodu riskovat nemůžu. Jsme tu uvězněný! Nemůžem ani tam, ani zpátky! Nezbývá než čekat…

S pohledem na baterku mobilu začínám maličko litovat, že jsem si ráno nevzala tu nabíječku. Budem se přece kochat krajinou, nepotřebuju čumět do mobilu.

Čas na čtvrtý Chocapic. Hladina cukru rapidně klesá.

Uběhnou dvě hodiny, když se nakonec KONEČNĚ rozjedeme směr Česká Skalice. S užaslým výrazem ve tváři na sebe hledíme s maminkou a pohledy si sdělujeme: ,,My tam snad vážně dojedem!“

Místo plánovaných 12.30 dorazíme do cíle v 15.30.

Bleskurychle a s vypláznutým jazykem doklušeme ke Starému bělidlu cca v 16.30, kde zjistíme, že chaloupku zavírali v 16 hodin. S hrůzou se podívám na hodinky, že s takovou asi ten vlak v 17.29 nestihneme. Rychle klopýtající po cestě mezi kamením ruším vlak a objednávám nový o hodinu později s tím, že jdeme ještě ke splavu a pak zpátky.

Na Rýzmburk není čas. Jdeme!

Místo autobusu, který jede jednou za den (a z vesničky poblíž Rýzmburku), jdeme Babiččiným údolím zase pěšky zpět. Maminka statečně ťapká, ale za zuby neslyšně cedí proklínací formule. S jazykem na vestě dorazíme na nádraží, kde má vlak 7 minut zpoždění. Ale co je 7 minut…

Dorazíme do Hradce, přitom se celou cestu modlíme, abychom stihly našich 8 minut na přestup na vlak do Prahy. Maminčin křížek na krku zasvítí a my stíháme! Bůh asi existuje a my jedeme směr Praha! Dokonce téměř bez zpoždění.

Uloudaný, hladový a ospalý přijedeme domů ve 21 hodin, výlet završíme večeří v KFC a spánek už je to jediný, na co se ten zbytek večera vzmůžeme…

PS: Ať žije Chocapic!