Co bolí tebe, mě bolet nemusí.
Za poslední měsíc jsem nejmíň tisíckrát chtěla vykřičet všechno to, co mě trápilo. Co se ve mně odehrávalo. Jaké protichůdné emoce…
Nakonec, jako vždy se ukázalo, že čas je největší lék. Někdy bych ho chtěla přeskočit, jindy bych ho chtěla zastavit. Ale on si nevybírá. On jen je. Řekla bych, že nás nejlépe ze všech učí, jak máme žít. A to tady a teď.
Úplnou náhodou (?) se ke mně před nedávnem dostal podcast s Alenou Wehle o velmi citlivých lidech. Nutno říct, že to je diagnóza, není to něco, co se vyvíjí postupem času, to je zkrátka dané od narození. Když jsem rozhovor poslouchala, měla jsem pocit, že jsem možná konečně našla alespoň malý klíč k sobě samé. Proč jsem celý život podle druhých tak přecitlivělá, proč tak řeším, proč brečím… A hlavně proč se díky tomu cítím jako „ta špatně“.
Najednou mi to začalo dávat smysl. Aha?! Možná že to není úplně to, že jsem špatně, že bych chtěla být důležitá, nebo že by se to stalo něčím v dětství. Ono je to tak nějak dané osobnostně. To jsem zkrátka a dobře já. A vědomí toho, že to nemůžu odstranit, ale že to (se) musím jedině přijmout, mi dalo neskutečně osvobozující pocit.
Samozřejmě to neznamená, že ještě pořád neleží nějaké střípky a střípečky z mého života na zemi, a že se je nesnažím zasadit zpět do skládačky. Neznamená to, že jsem se vším na 100 % vyrovnaná. Že jsem se přestala snažit sestavit obraz dokonalosti. O to se asi budu snažit pořád. Ale snad tak nějak víc s láskou a úctou k sobě samé.
I za cenu toho, že často bývám sama ta, koho odchod druhého bolí. Ale já za to děkuju. že jsem mohla být sama sebou a najít svoji sílu. Uvědomit si, čeho si na sobě vážím a co v životě potřebuju. Že to, jaká jsem, je úplně dobře. Že jsem ráda za svoji citlivost, že jsem ráda, že umím dát najevo emoce, protože to chce ODVAHU. Mnoho lidí je nedá najevo, protože se bojí. Nebo protože si to nedovolí. Protože je v tom zranitelnost. Ale já se toho nebojím. Jsem to já. A chci taková být. Taková chci zůstat. Ať jsem u ostatních kdo jsem, co jsem. Cíťa, citlivka, přecitlivělá…
Byla jsem bojovnice, která musela přežít náročné situace. Musela si zvyknout. Musela si v sobě vytvořit vlastní svět. Jinak by zemřela. A to se jí povedlo. Ale já už nechci bojovat. Nechci být bojovnice. Jsem silná i bez boje. Moje síla je v mých emocích. V mém prožívání. V tom, jaká jsem. V tom je moje síla.
Ech, asi je to práva sebeLÁSKA.
PS: Pro všechny, kteří kdy byli někým opuštěni a trápili se tím, že pro ně nebyli dost dobří, dostačující, hodni lásky, pro všechny, kdo se trápili pro ty, kteří se netrápili pro vás, pamatujte, že spřízněná duše nikdy neodejde.