Hodiny tikají a já si uvědomuji, že právě teď mám minutu, dvě, pět… Někdy dokonce celou půlhodinu! A tak mě napadá, že to je čas, který můžu využívat ke své seberealizaci.

A tak jsem začala hledat v mých vystěhovaných IKEA taškách, až jsem konečně našla. Malou, nenápadnou knížku s názvem „Svět bez stížností“. Koupila jsem ji celkem nedávno, byla ve slevě a vlastně nebylo původním záměrem koupit si zrovna TUTO knížku. Ale přišla ke mně. A já se k ní nějakým „hnutím mysli“ přece jen dostala.

Zaujalo mě na ní to, co jsem se teď rozhodla splnit.

Dala jsem si za úkol 21 denní výzvu. 

Účel?

Trvalo mi, než jsem se dostala k myšlence, že tím, že si stěžuju, v podstatě přivolávám to, co říkám, že nechci, a utvrzuji ve svém životě to, co se mi nelíbí.

Chci vědět, jaký rozdíl mě čeká bez něčeho takového. Samozřejmě, v hlavě tomu nezabráníme, tam je neustále tolik myšlenek, že by se je člověk neměl ani snažit zahnat. Je to naší součástí. Ale bych ráda, kdyby mě to minimálně naučilo rozvážněji mluvit a volit slova.

Činit svět okolo mě být pozitivnějším. Sama jít příkladem, že to jde i bez nadávek. Usmát se „problému“.

Dnes máme vše. A naše problémy s problémy, které byly dřív, případně mají jiné (zdaleka ne tak rozvojové země) by v nás mohly vyvolat přinejmenším zamyšlení nad tím, že ti nejchudší z chudých jsou kolikrát více šťastní jak my samotní.

Říct svůj názor – byť negativní – to je jisté. A důležité. Ale je rozdíl, zdali budeme nadávat a nic nedělat, nebo zdali se aktivně zapojíme do změny. Když víme řešení, řekněme ho nahlas. Zapojme ostatní. Přejme si.

Neutápějme se ve smutku a nelitujme se, protože vše je v našich rukou. Když si přejete, splní se to. Nevíte jak, nevíte kdy, ale stane se to. Tím si můžete být jistí. Ať už to bude pozitivní nebo negativní.