Lidi zlatí,

minule jsem vám psala o castingu do studentskýho filmu, jehož výsledek mi z původně plánovanýho pondělí nakonec přišel ve středu v noci.

Nic jsem neočekávala, s ničím jsem nepočítala. A světe div se – ono to vyšlo!!!

Víc o tom zatím mluvit nebudu, dokud nebude natočeno a hotovo, ale FAMU, těš se, a Amíci též, protože to budeme točit s Američany z New Yorku.

So, wish me good luck, guys!

Dnes a denně chodím kolem plakátů. Všimli jste si, kolik jmen na těch plakátech vždycky je? Aby se vědělo, kdo na čem pracoval, kdo se kde vyzdvihl, čí je co práce. A všimli jste si taky, že tam je třeba práce toho, kdo kostýmy vytvořil, ale úplně tam chybí jméno toho, kdo kostým ušil, čí ruce tomu daly tvar…

To jméno tam může být z různých důvodů…právních, snažící se nalákat diváky a hlavně vědět, že ten někdo, je NĚKDO.

Za život potkáme spoustu jmen. Ne každý, ale hodně z nich v nás něco zanechá. Ať už je to zlost nebo úsměv na tváři, vzpomínky hezký i horší…

Co zanechá to moje?

Radost z premiéry. Konečně zase po dvou letech normální čas bez roušek, kdy se díváme na člověka jako na bytost tak nějak komplexně se všemi grimasami, kterými jsme byli obdařeni. A zase to příjemný objevování a seznamování se…

PS: Jsem expert v tom, že vždycky nechci na akcích tzv. zavírat a zůstávat poslední, ale nakonec se mi to trochu nedopatřením zas povedlo, i přestože jsem chtěla jít tak brzo!

Ave já! Ave lidi! Ave divadlo!

Díky živote!