Tak jo…minule jsem to hezky načala, tak dnes s pravdou ven!

Psala jsem o tom, že měním práci a nevím ještě, na jakou jinou práci. To je pravda a vše zůstává. Nemůžu se totiž rozhodnout, mám pocit, že i když mám radost, že něco třeba vyšlo a někde by mě chtěli, není to úplně ono. Mám pocit, že bych se měla ještě rozkoukávat…

A teď odpověď na nejčastější otázku: Proč opouštíš lukrativní místo v Baletu Národního divadla?

Uvědomuju si, že už asi prestižnější práci mít nebudu. Respektive ne tak honosnou, s tolika lidmi, s tak velkým souborem. Nevím, kolikrát v rámci své práce ještě za svůj život budu moct stát na jevišti Národního divadla, Státní opery nebo Stavovského divadla (byť coby tichý pozorovatel). Je možné, že nikdy.

Ale přesto jsem potřebovala změnu. 

Stejně jako ostatní (ať už jsou to tanečníci nebo jiní umělci), stejně tak i já si chci kolem sebe vytvořit novou rodinu. Kamarády, které spojuje stejný zájem a chuť. Stejná startovní čára. Ovšem ty nemůžu najít, pokud jsem každý den v kanceláři a nemám na nic dalšího energii. Protože já ji opravdu neměla. Samozřejmě je možné, že najdu jinou práci, kde tu energii mít opět nebudu, protože jak se s oblibou říká: všude je něco. Ale taky je možné, že to bude naopak. Třeba přijde něco, co mě bude naplňovat. Kde mi ještě zbyde energie na to věnovat se i něčemu dalšímu. Kde si budu moct být svou vlastní paní.

Děkuji všem, kteří v kancelářích pracují, a věnují se tomu, aby jiní mohli – obdivuji to a taky to, když jsou na jedné pozici několik let. Ale nejsem to já. A nebyla bych to já. Byla bych jen tělo bez duše, postupem času čím dál protivnější a unavenější.

A ta moje dušička se chce už několik let ubírat jiným směrem. A nepotlačím to a nepotlačím. I když se můžu snažit sebevíc. A já už ani nechci.

Ona správná chvíle na měnění práce není nikdy. Doba a společnost spějí někam, o čem nemáme ani potuchy. Nikdo neví, co bude za půl roku, za rok. Ale co můžu ovlivnit je rozhodovat se na základě mé intuice a potřeby. A ta mi říká, že to mám zkusit teď. Že je ten čas, a že to cítím jako správné rozhodnutí. Prodchnuté slzami, pochybnostmi a emočními propady, ale zároveň mi cosi uvnitř dodává naději.

Moje cesta může být jakákoliv. Po třech letech něco končí a něco jiného začíná. Nevím, kam mě zavede, ale těším se z toho, že budu mít to, co mám…