Ona je zas přemýšlivá a cosi.“

Spražilo mě. Slyšet doma tu větu „Ty nad vším moc přemýšlíš!!!„, na tu už jsem si asi zvykla. Tu jsem slýchala celý život. Ale že ji uslyším i v práci, to jsem nečekala. Padla jsem zpátky do křesla jako opařená a kladla jsem si otázku, proč jsem přemýšlivá? Proč mě tak všichni vnímají i ve chvíli, kdy si myslím, že jsem spontánní a živá?

Kdy se z toho usměvavého, optimistického dítěte stala ta uťáplá a přemýšlivá slečna, co se tak urputně bojí, že je špatná, protože má pocit, že je jiná? Kam se vytratila ta radost? Dětský svět a dětské sny? Kde se v ní vzala zase ta myšlenka, že tu nemá být? Že by se nic nestalo, kdyby…?

O pár chvil později jsem se nadechla a zastavila ten obrovský tok myšlenek…

A DOST!!!

Ta hlavní otázka nastala o pár chvil později:

Proč mě to vůbec nutí myslet si, že jsem špatně?

Že je to něco špatného?

Kde jsem nabyla vědomí, že mě nikdo takovou nemá rád?

Že to jen leze na mozek?

Že to nikdo neustojí?

Že bych nemohla najít někoho, komu se to bude líbit?“

Říká se, že problémy se mají řešit pouze s tím, kdo vám může pomoct váš problém vyřešit. A tak jsem učinila. Zeptala jsem se na rovinu, jestli je to pro práci dobře být taková. Odpověď zněla: „Určitě ano!“

A v tu chvíli mi došlo, že jsem si zase sama sobě na jednu chvíli přidělala nervy. Jen tak. Ze zvyku? Ale nakonec jsem ráda, že se to stalo. Protože jsem samu sebe a své myšlenky dokázala ukočírovat včas. Snažím se víc myslet než jednat a postupně přebírám nad svými myšlenkami kontrolu. Už to nejsem ta „já“, co se nechává vláčet od desíti k pěti.

Mám ještě někdy tendence se obviňovat, že mě někdo opustil kvůli tomu, jaká jsem. Že jsem přišla o některé kamarády v průběhu let. Že jsem někdy moc taková a taková. A sebetrýzním se a podvědomě na sobě hledám vinu.

Jenže já…nejsem špatná! Já, KUDLA, nejsem špatná!

Jsem nějaká, jsem citlivá, jsem přemýšlivá, ale no a co?!

Vždyť jsem taková! A každý, kdo chce být v mé přítomnosti, tak to zřejmě musí přijmout. Ano, můžu se měnit, můžu dělat změny k lepšímu, můžu se snažit být lepším člověkem, to všechno ANO. Ale pokud by někomu vadil už jen princip toho, že jsem CITLIVÁ A PŘEMÝŠLIVÁ, jak mi kolikrát mnozí vyčítali, pak to jsou věci, které se zrovna nedají moc změnit.

Tak si myslím, že pokud by šla změnit povaha, DNA a jiné geny, pak by zřejmě člověk už nikdy nebyl svým vlastním originálem, ale jen kopií toho, co po něm vyžadují ostatní…

A já NECHCI být ničí kopií…

PS: 21denní výzva pokračuje, i když zatím moc nejde. Od minulého pondělí se stále držím v prvním dni, ale jednou…to přijde. 🙂