Tak jak jste si užili přechod do nového roku, moji milí?

Já se měla moc hezky, ale i přes veselost mi v jednu chvíli nezapomněl ztuhnout úsměv na rtech, kdy jsem pronesla:

,,Tak. A zas budu o rok starší.“

Ale jinak se na ten nový rok těším. Víte proč? Protože je v tom vždycky zároveň určitá naděje.

Ano, můžeme bilancovat starý rok a říkat si, co jsme mohli a co jsme neudělali, ale taky si můžeme říct, že to tak mělo být, a že víc jsme zvládnout nemohli. A spíš se zaměřit na to dobrý, co se v něm stalo, a jak krásný to vlastně bylo.

A teď že se můžeme těšit na všechno to nové, co nám život přinese. A může toho být dost. Jen když otevřeme mysl a necháme se unášet proudem života… (Sakra, teď mluvím jako jedna z těch motivačních knížek, co jsem dostala k Vánocům…)

Fajn, takže… Pravda je, že od každýho dna se musíte zákonitě odrazit.

A jak zpívá i (pro mě nejzlatovější ze všech) Marta Kubišová…všechny bolesti utiší láska…

Jo, láska. Nejde popsat. Je to jako nekonečný list, na který se píše neviditelným inkoustem…a zároveň ho nikdy nesmažeme, i když ho nevidíme. Je to něco, co se vryje do srdce tak hluboko, že to s námi zůstává do konce života. Ať už ve vzpomínkách dobrých nebo horších. A přesto ji neustále hledáme a toužíme po ní. Kéž by se tato touha přenesla i do všech ostatních oblastí našich životů…

Tak ať nám ten nový rok začne nadějemi na plnící se sny!