Technologie nám měla umožnit přiblížit se k sobě. Být více pospolu, být spolu i na místech, kde ten druhý být nemůže, poznat nové lidi. Jenže co když i přímo naproti sobě mluvíte spíš přes sítě? Co když i v jednom městě, v jedné čtvrti? Myslela jsem si, že mám kamaráda. Psali jsme si a vídali jsme se pravidelně…
Poslední dobou, zhruba od 10. června jsem odpočítávala dny. Den, dva, tři… Ano, ještě žijí. Ale už tuto neděli, 18. června, jsem si před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Praze řekla sama pro sebe: Už ne. A zase se mi chtělo tak brečet jako vždy, když jen zahlédnu kousek z filmu Lidice nebo Atentátu… Častokrát…
Stala jsem se součástí příběhu, kterému jsem mohla jen přihlížet. V tom snu na zemi ležela žena. Nemohla se hnout. Neudělala krok, neotočila se, nemohla na sebe jakkoliv upozornit. Strnule ležela jako ochrnutá. Při bližším pohledu šlo vidět, že pláče. Jedna slza stačila zaschnout a už se hned objevila jiná. Neurčitá postava došla k ní. Chtěla ji…