Odteď o jeden další volný večer v týdnu míň. Středeční večery budou opět po dvou měsících patřit pravidelně mé milované francouzštině, kterou se učím pořád znovu a znovu od začátku. Ale myslím, že tady by se mi mohlo rekordně podařit jít i o něco dál! Těším se a mám zase chuť do učení. Třeba se jednou…
Skoro polovina března! Lidi zlatí! Kdo to kdy viděl!? Taky to tak máte, že kolikrát ani nevíte, co jste dělali, že to tak uteklo? A pak když si dáme jeden den sami pro sebe, tak div nemáme výčitky promarněnýho času. No není to šílený? Ale řekněme si upřímně – jak jsme rádi, že nic nemusíme?…
Aaaaaaaa…takhle jsem se dlooooooooouho…nevyspalaaaaa… Co?! Kde to jsem?! Co to je? Tady to neznám! To mi šumí v hlavě nebo se mi to jen zdá, že někdo volá?! Vrať se, vrať se! Ale nikde nikdo… Snad je to jen v mý hlavě… Chci jít. Chci se zvednout a jít, ale nemůžu. Nejde to. Leží na mně…