Někdy má člověk plnou hlavu nápadů a někdy tápe, co psát. A přemýšlí a přemýšlí a nenapadá ho nic kloudného, až se nakonec rozhodne přiblížit svoje školní dny, protože i k tomu má někdy moc co říct. Školu mám ráda. Teda, jak kterou. Základku jsem nesnášela, to jsem se těšila, až budu pryč. No, pryč jsem…
Stíny. Smutek. Slzy. Občas to zažívám. Občas jako každý. Ten vnitřní pocit ve mně byl teď dost silný. Proto jsem se rozhodla ho zkusit sepsat. Nemyslete si, nejsem blázen, ačkoliv se to tak může v průběhu čtení zdát. I když jsem si kolikrát schopná v jedné větě odporovat, pořád vím, co dělám, a pláč není nebezpečný, to…
Ten pocit, kdy si sbalíte všechny věci a stojíte tam. Tam v tom pokoji, kde se toho tolik odehrálo. Máte chuť brečet, ale nebrečíte. Bojíte se, ale nekřičíte. Jen stojíte a hlavou vám prolétávají vzpomínky… S myšlenkami na to, kolik se toho v tom pokoji odehrálo, zůstala jsem němá stát a nevěděla, jestli se mám…