Sedím ve vlaku. Dívám se z okna. Všude kolem bílo. Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám… Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté… Na mysl mi přijde…
Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…
Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas… Tak brzy…tak brzy po sobě… Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu? Ale pokaždé je to s obrovskou silou… Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít…