Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte! A čas běží… Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!…
Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy. Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad. Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom…
Tak a dost. Žádnej smutek! Dost už! Propady jsou propady…někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám. Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý. Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu…