Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…
Přišel jsi znenadání…nečekala jsem tě…a ty už jsi tu zas… Tak brzy…tak brzy po sobě… Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu? Ale pokaždé je to s obrovskou silou… Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít…
Je středa odpoledne… …a já myslím na lásku…na pocit bezpečí…na to, co jsem chtěla a co mám. Na pracovní možnosti, které případně vzít… Na rozpory… Na sny a na jejich rezignování… Na štěstí… Na život… Umím být vůbec šťastná? Umím vůbec milovat? Někdy samu sebe přistihnu, že nevím, co to je… A že je moje srdce…