A nevylezu! A ne a ne a ne! Přemýšlím, o čem psát. Nic mě nenapadá. Prázdno, kam se podívám. Je neděle, za dvě hodiny mi má vyjít článek a já pořád nevím. S hltem odpolední kávy přemýšlím, co se událo minulý týden. Hm, dobře, tak začněme. Vyšla mi další nabídka práce. Už třetí. Ale i…
Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit. Světlo naděje. Ach. Jen si to představte: Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi….
Sedím ve vlaku. Dívám se z okna. Všude kolem bílo. Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám… Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté… Na mysl mi přijde…