Pršelo.. Dívala jsem se z okna. Pozorovala jsem vztekle pobíhající lidi a plno aut narážejících do deště. Poslouchala jsem kapky deště dopadající na střechu domu a prolínání s mým vlastním tlukotem srdce. Nemohla jsem nic. Tělo ochrnulo, ústa zamlkla. Hlavou mi běželo, že lidé se nemění, a že ačkoliv jsem svému otci odpustila, přesto…
V trošku černějších dnech, které přišly na řadu opět po oněch optimistických (zákonitě!), přišla nádherná zpráva. Zvedla jsem telefon a na druhém konci maminka: „Došel dopis, z Francie. Chceš to přečíst? Je to francouzsky, ale je tu i kus česky…“ „Jooo! Prosím!“ Původně jsem chtěla dopis citovat, ale omlouvám se, že tak nakonec neučiním. Říkala…
Ten pocit, kdy si sbalíte všechny věci a stojíte tam. Tam v tom pokoji, kde se toho tolik odehrálo. Máte chuť brečet, ale nebrečíte. Bojíte se, ale nekřičíte. Jen stojíte a hlavou vám prolétávají vzpomínky… S myšlenkami na to, kolik se toho v tom pokoji odehrálo, zůstala jsem němá stát a nevěděla, jestli se mám…