Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…
Tády tády dááá! Další natáčení za mnou, ale – opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?! Klapka – kamera jede – akce! ,,Něco něco něco něco..ouč…pardon…omlouvám se.“ ,,Nevadí, jedeme znovu!“ A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak…
Aaaaaaaa…takhle jsem se dlooooooooouho…nevyspalaaaaa… Co?! Kde to jsem?! Co to je? Tady to neznám! To mi šumí v hlavě nebo se mi to jen zdá, že někdo volá?! Vrať se, vrať se! Ale nikde nikdo… Snad je to jen v mý hlavě… Chci jít. Chci se zvednout a jít, ale nemůžu. Nejde to. Leží na mně…