Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala. A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě. O tom, jak já to budu mít jinak. O tom, jak mi to osud všechno vynahradí. O tom, jak budu hledat až najdu. Lásku, co hory přenáší. Lásku, která nikdy neskončí. Jsou lidi, co si píšou…
Je středa odpoledne… …a já myslím na lásku…na pocit bezpečí…na to, co jsem chtěla a co mám. Na pracovní možnosti, které případně vzít… Na rozpory… Na sny a na jejich rezignování… Na štěstí… Na život… Umím být vůbec šťastná? Umím vůbec milovat? Někdy samu sebe přistihnu, že nevím, co to je… A že je moje srdce…
Jdu na odběr krve. Na odběr, po kterým mám ještě po týdnu zmodralou ruku, ale to v tuhle chvíli ještě nevím. Obloha se pomalu začíná připravovat na rozednívání se, ale ještě je tma. Sníh se mi leskne v očích a já mám pocit, že všechno na světě je tak krásný a čistý… Pak se na…