Jdu na odběr krve. Na odběr, po kterým mám ještě po týdnu zmodralou ruku, ale to v tuhle chvíli ještě nevím.

Obloha se pomalu začíná připravovat na rozednívání se, ale ještě je tma. Sníh se mi leskne v očích a já mám pocit, že všechno na světě je tak krásný a čistý…

Pak se na obloze vyrojí pár nadýchaných červánků. Nejprve se jejich červená záře dotkne vilky tyčící se nad městem, kterou jsem si před leta vysnila jako moje budoucí bydlení, a po chvíli se rozvine po celém městě.

Zázrak nového rána je opět na světě.

Hlavou mi běží, zdali mám vůbec ráda rána?

Jak krásně mi je, když se můžu zahalit do tmy… Jak paradoxní je, že mám zároveň po mnoho let tak velkou touhu věnovat se herectví. Snad jsem to právě celá já, plná paradoxů, o kterých vím a učím se je přijímat.

Do toho myslím na události posledního týdne, kterých bylo až dost. Vydání videoklipu, o kterým jsem psala minule, myslím na gentlemany, na který mám poslední dobou opravdu štěstí, za což děkuju někam nahoru, protože moje staromilská duše se tetelí blahem! A tak myslím především na mladíka, který mi ve vlaku podal seshora batoh, a taky na mladíka, který mě chtěl opět pustit si sednout v MHD a pak se ještě ujistil, že to neberu nijak špatně.

Říkám si, jak je ten život krásnej, když neplánujete a neočekáváte, a ze dne na den jedete na focení reklamy, později vás čeká i natáčení. Samozřejmě přemýšlíte, jestli ta reklama je zrovna dobrý tah, ale lepší něco než nic?! Kdoví, co je dobře a co špatně. Ale když jste byla záskok, kdyby něco, a ten záskok na vás došel, nedá se to brát jako náhoda?!

A tak příští týden začněte s nadějí, že když životu dáte volnou ruku, odvděčí se vám plno překvapeními!