V trošku černějších dnech, které přišly na řadu opět po oněch optimistických (zákonitě!), přišla nádherná zpráva. Zvedla jsem telefon a na druhém konci maminka: „Došel dopis, z Francie. Chceš to přečíst? Je to francouzsky, ale je tu i kus česky…“ „Jooo! Prosím!“ Původně jsem chtěla dopis citovat, ale omlouvám se, že tak nakonec neučiním. Říkala…
Až příliš unavená…příliš, příliš, příliš, příliš. Skoro pořád v kuse v práci. Když ne tam, kde pracuji na plný úvazek, pak tam, kde dělám recepci. Do toho si představuju čas, až zase začne škola. Budu to zvládat? Kolik hodin jsem naspala za poslední dny? Jak se chci soustředit na školu? Jak ji chci někdy dodělat? Možná by…
Špatné je to. Špatné. Ale bude líp! Špatné je to s mým časem. Špatné je to s mým osobním životem. A ze všeho nejhorší je to zatím s mou pamětí. Vlastně si myslím, že za to ani tak docela nemůže, spíš já jí toho dávám k zapamatování moc a pak se divím, že něco zkrátka občas vynechá. To ona…