Technologie nám měla umožnit přiblížit se k sobě. Být více pospolu, být spolu i na místech, kde ten druhý být nemůže, poznat nové lidi. Jenže co když i přímo naproti sobě mluvíte spíš přes sítě? Co když i v jednom městě, v jedné čtvrti?
Myslela jsem si, že mám kamaráda. Psali jsme si a vídali jsme se pravidelně každý týden. Myslela jsem si, že si rozumíme. Až do doby, než jsem odešla. Občas jsem mu napsala, ale vždy to skončilo tak, že u obou nikdy není čas, ale do budoucna se určitě domluvíme. Přišel čas, kdy se sám ozval, ale na můj návrh pojďme se sejít osobně, ať z toho taky něco máme a něco se o sobě dozvíme reagoval slovy: „Když já nemám vůbec čas. Přijď za náma na poslední hodinu.“ Marně jsem si to v hlavě snažila si uspořádat: Ale já chtěla mluvit s tebou. Ne s ostatními, u kterých ani nevím, jestli by mě vůbec chtěli vidět.
Plačtivost vystřídalo kruté vystřízlivění, že zřejmě právě to je způsob, jak si protřídit své přátele. Na ty, kteří o vás stojí a udělají si na vás čas, a na ty, kterým stačíte pro něco, co je nic nestojí – pro výměnu pár písmenek. Přitom právě čas, a ne písmenka, je to nejvíc, co můžeme druhému dát…
Jenže to je to. Jak snadné je dnes přece říct někomu sbohem. Když se ti to nelíbí, opustit ho a hledat dál v jiných vodách. Jak snadné je cokoliv odříct během dne, jak snadné se vymluvit, jak snadné zlenivět, jak snadné napsat neosobní sms…
A přitom někdy – zvlášť s ohledem na můj předchozí článek – bývá neuvěřitelná touha obejmout. Být s člověkem. Políbit ho. Cítit doteky lásky. Cítit obecně.
Někteří z předchozích generací častokrát chtěli, ale nemohli. Věděli, že už se nikdy nedotknou… A tak by si to přáli. Ale nevymodlili si to, nevyprosili, nepřikázali.
A my dnes, když obejmutí a držení se za ruce máme na dosah, chceme to a máme to, nevážíme si toho a utíkáme před tím pryč. Utíkáme a nevážíme si, že toho dotyčného teď máme, že ho můžeme obejmout, že za ním můžeme jít.
Vždyť může být jinde jiný a lepší!?
Ale on tu jeden den být může a druhý nemusí. A co vyplní onu prázdnotu pak? Zvlášť pokud víme, že tu prázdnotu nevyplní nic, protože je v nás.
Před sebou notebook, čekající práce. Přesto – hypnotizujete telefon. Obrazovka je však stále stejně černá. Žádná ozvěna z moderní technologie. A tak se zahledíte do černé prázdnoty a uvidíte v ní odraz okna ukrývající stromy. Ten odraz je živý. Listy se pohybují a vy byste si přáli být jedním z nich…protože jeho to nebolí. Podíváte se zpoza okna a s pohledem zpátky na mobil zjistíte, že jste sami. Nasadíte si sluchátka a žijete svůj vlastní „hudební příběh“… V hudbě, kterou vám kamarádka představila jako svoji svatební a vy se nemůžete vzpamatovat z toho, že je to ta, kterou jste dlouhou dobu hledali. Posloucháte, vnitřně pláčete, nemůžete zastavit slzy, protože ona hudba ve vás vyvolává pocit něčeho, co už nikdy nevrátíte…něco, co už nemůže být…něco, co jste milovali, ale přitom už asi nemůžete…
…a v tom vám začne docházet, že už jste asi opravdu definitivně sami…
Na rozcestí… Prosíte anděly, zapalujete svíčky a pořád věříte, že přijde to, co má. A že to bude správné. A zasloužené.
Zůstat – odejít. Myšlenky, zdali chcete ztratit to, o čem jste si mysleli, že jste právě na to čekali, nebo zdali si vážit toho, co máte a zůstat. Jenže, co když byste byli jediní, co by si toho vážili? Co když právě zde by nedošlo k ničemu jinému, než že přijde jiná…tak snadno nahraditelná? Co když si člověk přijde být pro druhého zbytečný? Co když se ani trochu nesnaží vynahradit vám to, čím vás poslední náhodou zjištěnou věcí vnitřně tak moc ranil? Co když si vzpomenete, jak jste na něj v noci čekali a báli jste se, protože v dnešní době moderních technologií, je i ta neosobní sms pro některé čím dál větším „problémem“, a přitom dnes už nečekáte vůbec, neptáte se, rezignujete? Co když si ve vašem vztahu přijdete oškliví a to fotkami jiných, které později vidíte, a právě jimi si vždy připomenete, že je každá jiná hezčí než vy? Vždyť nemáte prsa, máte velký zadek, absolutně nesportovní postavu… Chápete, že na profesionální focení nic moc. Ale na úkoly do školy nebo pro vlastní potřebu? Těžko se s tím srovnává. Neustále od něj slyšíte „neporovnávej se„. Jenže jak, když tráví čas raději s jinými než s vámi? Opravdu člověk musí skousnout vše? I kamarádku s výhodami a její nahé fotky, které byly nafoceny v průběhu vašeho vztahu?
V té chvíli si hlavně nesmíte přestat vážit sami sebe…
Ale přece ani já nejsem dokonalá…
Už se to nedá poslouchat. V hlavě neustálé myšlenky, hlasy, prosby. Nedá se to poslouchat ani číst…
Milujte se. Byť to zní sebevíc kýčovitě, milujte se. Od toho láska existuje, aby byla naplňována. Neutíkejme před ní…
Kéž bych ji i já uměla tak správně docenit. Kéž bych znala správnou míru. Kéž bych rozuměla…
Na závěr pár vypůjčených slov od (pro mě) největšího umělce filmu, Charlieho Chaplina z filmu Diktátor:
„Naše vlastní rychlost nás zabrzdila. Stroje, co zajistily nadbytek, nás nechaly v bídě. Naše vědomosti z nás udělaly cyniky, Naše chytrost tvrdé a bezcitné. Myslíme příliš mnoho a cítíme tak málo. Víc než stroje potřebujeme lidskost. Víc než chytrost potřebujeme laskavost a jemnost…“