Část první… Konečně! První čárka ve scénáři! A za ní druhá…třetí…čtvrtá…pátá…a juhů, vzešlo z toho 10 stran. Pročítala jsem ho, znovu a znovu, ale došla jsem k tomu, že není v lidských silách se naučit tolik textu nazpaměť. Co budu dělat? Krátit, krátit a zase krátit? Není to škoda? Vždyť ten text je tak krásný sám o sobě!…
Už několikátý příspěvek píšu o tom, co mě baví a co bych si jednou přála dělat. Co jsem si vysnila… Čemu věřím… Za čím jdu… Respektive se snažím… Ale co to vlastně je? Psala jsem o domku na pláži, o psaní, o práci, která mě baví, o štěstí. A o mé jedné z největších lásek jsem…
Až příliš unavená…příliš, příliš, příliš, příliš. Skoro pořád v kuse v práci. Když ne tam, kde pracuji na plný úvazek, pak tam, kde dělám recepci. Do toho si představuju čas, až zase začne škola. Budu to zvládat? Kolik hodin jsem naspala za poslední dny? Jak se chci soustředit na školu? Jak ji chci někdy dodělat? Možná by…