Minulou sobotu proběhlo slavnostní předání české filmové ceny Český lev. Jako každý rok, nenechala jsem si to ujít. U televize s brambůrkama… A opět jsem si představovala, jak tam jednou budu stát já. Nebo alespoň sedět v hledišti. Nebo raději ne? Ou…oukej. Stále se to ve mně bije… Jdeme dál! Potom jsem viděla film…
A nevylezu! A ne a ne a ne! Přemýšlím, o čem psát. Nic mě nenapadá. Prázdno, kam se podívám. Je neděle, za dvě hodiny mi má vyjít článek a já pořád nevím. S hltem odpolední kávy přemýšlím, co se událo minulý týden. Hm, dobře, tak začněme. Vyšla mi další nabídka práce. Už třetí. Ale i…
Sedím ve vlaku. Dívám se z okna. Všude kolem bílo. Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám… Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté… Na mysl mi přijde…